Ducati 125 2xOHC Desmo na Tourist Trophy 1958

1.dubna roku 1954 nastoupil ke společnosti Ducati tehdy čtyřiatřicetiletý inženýr boloňské univerzity Fabio Taglioni, který předtím pracoval pro závodní tým konkurenční firmy Mondial. Své bezmála pětatřicetileté působení u Ducati zahájil stavbou dvouvačkové závodní stovky OHC s desmodromickým rozvodem. Tento dnes zcela typický ventilový rozvod použily poprvé v roce 1922 rekordní anglické vozy a v té době ho velmi úspěšně používal i závodní tým Mercedes-Benz. Taglioniho model se uvedl vítězstvím ve své třídě v závodě Giro d'Italia s průměrnou rychlostí 98,90 km/h.

V následujících letech se Ducati věnovala produkci velmi úspěšných sportovně cestovních jednoválcových motocyklů, které přetrvaly ve výrobě až do roku 1974. Vrcholem byly závodní stopětadvacítky, které velmi úspěšně závodily v Mistrovství světa koncem 50. let. Bohužel, vždy byly nakonec překonány konkurenčními Mondialy, MV Agustami nebo NSU.

Ducati Mach 250 z roku 1965 stála u zrodu modelové řady, která hravě porážela konkurenci.

Z těchto závodních motocyklů byly postupně odvozeny i sériové modely. Špičkou a legendou jednoválcové řady byl v roce 1965 model 250 Mach. Jednalo se o čtyřtaktní jednoválcový motocykl OHC s desmodromickým rozvodem, 29mm karburátorem Dell'Orto, pětistupňovou převodovkou a celkovým velmi sportovním a nekompromisním designem. Tento výjimečný motocykl měl výkon 27,6 koně při 8 500 otáčkách a dosahoval podle testu časopisu Motor Cycling maximální rychlosti 170,6 km/h! Na svojí dobu neuvěřitelný výkon. Mnoho těchto motocyklů bylo přestavováno na závodní a spousta soukromých jezdců s ním dobyla četných úspěchů. Postupným vývojem byla tato jednoválcová řada rozvinuta v modely s objemem 350 a 450 ccm. Vrcholné závodní 450 Desmo dosahovaly výkonu přes 50 koní a dokázaly hravě porážet konkurenční Nortony a Matchlesse i v Mistrovství světa.

Prvními víceválci se v roce 1960 staly dvouválcové závodní motory s objemem 250 a 350 ccm OHC s desmodromickým rozvodem. Tyto motory zapůjčila Ducati tehdy velmi nadějnému anglickému jezdci Miku Hailwoodovi. Není náhodou, že jeho otec Stan Hailwood byl tehdy dovozcem Ducati do Velké Británie. Motor o objemu 249,7 ccm produkoval 43,3 koně při 11 600 otáčkách a maximální rychlost motocyklu byla na hranici 220 km/h. Specialitou konstrukce motoru byly 3 vačkové hřídele. Třistapadesátka měla výkon dokonce 48 koní, ale trpěla nepříjemnými vibracemi. Oba motocykly odkoupil na konci sezóny John Surtess a v roce 1962 s 350 trénoval Phill Read na Tourist Trophy.

Ducati 125 2xOHC ? čtyřválcová konstrukce Fabia Taglioniho z roku 1964

Roce 1965 se Ing. Taglioni rozhodl postavit konkurenceschopnou 125 pro Mistrovství světa. Vznikl prototyp čtyřventilového dvouvačkového čtyřválcového motocyklu s rozměry 34,5x34 mm, kompresí 12:1, čtyřmi karburátory Dell?Orto a osmistupňovou převodovkou. Motocykl však dosahoval výkonu pouze 23 koní a to oproti třicetikoňové pětiválcové Hondě bylo přeci jen málo. Přes velké naděje se tento motocykl nikdy neobjevil na závodních drahách.

V polovině šedesátých let se objevila další z fenomenálních konstrukcí ing. Taglioniho. Apollo byl čtyřválcový cestovní motocykl 1 260 ccm určený hlavně pro americký trh. Motocykl vážil sice 270 kg, ale jeho motor dosahoval s dvojitým karburátorem Dell'Orto a kompresí 8:1 80 koní. Druhá varianta produkovala se čtyřmi karburátory Dell'Orto dokonce 100 koní při 7,000 otáčkách.

Ducati Apollo ? cestovní motocykl určený především pro americký trh vznikl nakonec jen v jednom exempláři.

A to vše v roce 1964. Vzhledem k tomu, že v té době neexistovaly žádné pneumatiky schopné přenést tento obrovský výkon na silnici byl finálně snížen výkon na ?pouhých? 65 koní. Nakonec vznikl pouze jeden motocykl a dva motory.

V roce 1967 postavila Ducati i první prototyp cestovně sportovní řadové dvouválcové pětistovky, na kterou si však zákazníci museli ještě dalších 7 let počkat.

-david-