Bruno Spaggiari vede na Ducati GP 500 v San Remu 1971 před Agostinim na MV Agustě.

20.března 1970 vytýčil ing. Taglioni nový směr vývoje a začala konstrukce prvního dvouválcového vidlicového motoru.

Prvním počinem byla 500 GP Bicilindrica. Závodní dvouválcový motocykl pro královskou třídu 500 byl připraven v několika variantách a smluvním jezdcem nebyl nikdo menší než několikanásobný mistr světa Phill Read. S využitím zkušeností anglického konstruktéra Seeleyho vznikl speciální rám a motor produkoval 61,2 koně při 11 000 otáčkách. Přes veškerou snahu se tomuto motocyklu nepodařilo prosadit v MS 1971 a tak malou náplastí byl zisk mistra Itálie, kde tovární jezdec Bruno Spaggiari porazil tovární MV Agustu s Bonerou.

 

 

Ducati 450 Desmo z roku 1972

Přišel začátek roku 1972 a ing. Taglioni byl připraven pro prestižní závod 200 mil v Imole se zcela novým motocyklem o objemu 750 ccm. Do závodu v Imole nasadila Ducati Paula Smarta a skalního dlouholetého továrního jezdce Bruna Spaggiariho.

Smart viděl poprvé motocykl těsně před tréninkem a prohlásil, že tento předlouhý přístroj nikdy nemůže zatočit. Nicméně závod probíhal zcela jinak. V té době nejprestižnější z evropských závodů, kdy na startu nechyběla žádná

 

 

 

Imola 1972. Vítězná dvojice továrních Ducati: Smart před Spaggiarim

 

světová motocyklová továrna ani nejslavnější motocyklová hvězda, se stal jednoznačnou kořistí dvou továrních Ducati. Zvítězil Smart před Spaggiarim a začala se předlouhá a zatím neukončená éra vítězství značky Ducati. Motocykl Ducati 750 Imola měl dvouválcový desmo OHC motor se dvěma 40mm karburátory Dell'Orto, s výkonem 75 koní při 11 500 otáčkách. Vážil 163 kg. Rám, stejně jako u 500 GP, byl od anglického konstruktéra Colina Seeleyho.

 

 

Ducati SuperSport 750, první série, rok 1974

 Na základě těchto veleúspěšných motocyklů začala továrna Ducati stavět produkční modely GT, Sport a SuperSport. Tyto verze se lišily jak designem, tak výkonovými parametry, kdy desmo bylo použito pouze pro model SuperSport. Ten zato měl výkon 75 koní a hmotnost lehce přesahujíc 180 kg. Jednalo se tedy o absolutně první sériový superbike. V sedmdesátých letech tento sportovní model Ducati neměl absolutně žádnou konkurenci, jelikož konkurenční, i když někdy výkonnější stroje, měly minimálně o 50 kg nadváhu.

 

 

 

Tourist Trophy 1978, Mike Hailwood dojíždí Philla Reada s tovární Hondou.

Později Ducati přestavěla motor 750 na 860 ccm a pod označením 900 s ním dále dobývala svět. V tomto provedení se jednalo o jeden z nejúspěšnějších sportovních motocyklů přelomu 70. a 80. let.

Vrcholem tohoto modelu bylo nesporně vítězství Mika Hailwooda na Tourist Trophy v roce 1978. Hailwood se po těžkém úrazu v roce 1974 ve Formuli 1 poprvé vrátil ke dvěma kolům za účasti anglického úpravce Sports Motorcycles Ducati, který pro něho připravil motocykl k závodu kategorie F1 (což byla předchůdkyně dnešní kategorie Superbike). Mike the Bike doslova deklasoval celou konkurenci v čele s Philem Readem na tovární litrové Hondě CB 1000.

 

 

Hailwoodova vítězná Ducati 900 SS, rok 1978.

 

 Pod dojmem úspěchů japonské Hondy s řadovým CB přišla továrna Ducati v roce 1974 s novými moderními řadovými dvouválci s objemem 350 a 500 ccm. Zpočátku měly pouze klasický rozvod OHC, ale později přibyly i verze desmo. Motocykly byly velice pěkné, na jejich designu se podíleli takoví mistři jako Leo Tartarini a Giorgetto Giugiaro. Bohužel jim byla vytýkána jejich přílišná hmotnost a malý výkon (38 a 44 koní) a svoji kariéru ukončily v roce 1983.

 

 

 

Mike Hailwood před posledním závodem kariéry, Tourist Trophy 1979.

Vraťme se však do roku 1976, kdy započaly práce na zcela novém lehkém sportovním motocyklu. Výsledek představile Ducati na výstavě v Miláně v říjnu 1978 s označením Pantah 500. Jednalo se o model s velice moderním vidlicovým dvouválcem s rozvodem řemenem, dvěma karburátory, a výkonem 53 koní. Jeho maximální rychlost byla 184 km/h. Základní konstrukce tohoto motoru přežila až do dnešních dnů, kdy vrcholí agregátem 1000 DS v modelech Monster, MultiStrada a SuperSport.

Tento motor byl nejúspěšnější v osmdesátých letech, kdy s ním anglický jezdec Tony Rutter třikrát zvítězil v mistrovství světa v kategorii TT F2 ( předchůdce dnešní kategorie Supersport ).

Poslední konstrukcí ing. Taglioniho pro firmu Ducati byly modely 750 F1. Jednalo se o produkční a závodní modely postavené na základech motocyklu Pantah, převrtaného na objem 750 ccm. Vrcholem této modelové řady byl prodejní model Montjuich z roku 1986 s výkonem 95 koní při 10 000 otáček a se suchou hmotností 153 kg. A to se jednalo o prodejní sériový motocykl. V 80tých letech to byl jeden z nejúspěšnějších závodních strojů, na nichž startovala taková jména jako Walter Villa, Marco Lucchinelli, Virginio Ferrari, Jua.

-david-

Mike Hailwood Replica 900, rok 1981.

 

 

 

 

 

 

 

Ducati Pantah 600, rok 1983.

 

 

 

 

 

 

 

Tony Rutter na Pantah 600, trojnásobný mistr světa.